Julie se vyznačuje tím, že do poslední chvíle neví, „co tam bude dělat!?!“, kvůli čemuž několik dní před představením nespí a nejí, ale nemůže si pomoct, prostě přípravu do poslední chvíle odkládá nebo možná čeká, že se to vymyslí samo. Takže si představení „vůbec neužije“, načež to ale docela dobře dopadne a Julie pak mlátí hlavou do zdi, protože cítí, že to ale mohlo být mnohem lepší, a že ji vlastně představení naplnilo zvláštní radostí a i diváci tvrdí, že si to užili, takže kdyby se na to bývala předem pořádně připravila, mohla si to taky užít. Slíbí si tedy, že příště se opravdu připraví, aby si to pěkně užila, a když to „příště“ nastane, tak do poslední chvíle zase neví, „co tam bude dělat!?!“, kvůli čemuž několik dní před představením zase nespí a nejí, ale nemůže si pomoct, prostě přípravu do poslední chvíle zase odkládá nebo možná čeká, že se to vymyslí samo, takže si to zase „vůbec neužije“, načež to zase docela dobře dopadne a i diváci zase tvrdí, že si to užili a Julie pak mlátí hlavou do zdi, protože cítí, že to ale mohlo být lepší a že ji představení vlastně zase naplnilo zvláštní radostí, takže kdyby se na to bývala pořádně připravila…
Úryvek z Juliina textu "Předsevzetí"
„…Jedná se totiž o tohle: Kdysi jsem slavila čtrnácté narozeniny. A právě ten den jsem si najednou uvědomila, jak hrozně jsem už stará. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně celý život promarnila, a teď už nemá cenu něco začínat. Chápete to? Na tohle jsem přišla ve čtrnácti letech! Došlo mi, že se už nestihnu pořádně rozvinout, protože jsem někde zaslechla, že nejvíc se člověk naučí v dětství. Mé buňky už určitě počaly odumírat a nebo už rozhodně nejsou tak výkonné jako za mlada. Takže kdybych chtěla být v něčem opravdu nejlepší (takové jsem měla ambice – tenkrát!), tak to už stejně nestihnu, a tedy život už pro mě vlastně nemá valného smyslu. K tomuhle jsem došla a propadla jsem hlubokému splínu a rezignaci. Tady někde asi začal můj komplex blbečka…“